Jak mi pomohla síla vnitřní motivace

V tomto blogu vám povím něco o tom, jak jsem se dokázal připravit na výzvy, které se v mém životě objevily. Pomohlo mi při tom dát si ještě jednu metu – zaběhnout maraton. A na to jsem v sobě musel najít motivaci. Věřím, že můj příběh bude inspirací i při dosahování vašich sportovních cílů.

Psal se rok 2018. Byl to rok, během kterého se můj svět obrátil vzhůru nohama. Měl jsem se stát otcem.

Vždy jsem věděl, že chci být otcem. Mít děti. Ale zároveň, když přišel ten moment, přišly i otázky. Jak to zvládnu? Budu dobrý otec? Jaký chci být otec? Budu dostatečně trpělivý? Budu mít dost energie? Jaký budu partner? Byl to začátek jednoho z mých „běhů na dlouhou trať“.

Žena má 9 měsíců, během kterých se všechno mění. Uvědomuje si, že v ní roste nový život. Vytváří si spojení. Zpomalí. Začne více poslouchat své tělo. Ale my muži většinou prozřeme a vystřízlivíme, až když držíme našeho potomka přímo v rukou – někteří až po oslavě a první rodičovské „opici“. A jsme překvapeni jako cestáři v prosinci při prvním sněhu. 🙂 Přesně tomu jsem se chtěl vyhnout.

Být rodičem je dlouhodobý závazek. Rodič je více maratonec než sprinter. Proto jsem se rozhodl, že zaběhnu maraton. Myslel jsem si, že když zaběhnu maraton, tak zvládnu být i lepší otec. Trpělivý, oddaný, odolný a motivovaný. Zvláštní podmínka, ale pro mě úplně jasná, logická a citově zabarvená. Našel jsem si své „proč“. Svou vnitřní motivaci.

V březnu jsem se přihlásil na Mezinárodní maraton míru v Košicích. Měl jsem přesně 7 měsíců na přípravu. Před tímto rozhodnutím jsem už měl něco odběháno. Několik půlmaratonů, deset kilometrů běhů a nějaký ten Night run. Takže jsem věřil, že maraton zvládnu. Potřeboval jsem jen plán, trenéra a několik cílů na této cestě. Vnější motivaci.

Mé běžecké trenéra jsem našel v osobě Tomáše Jozefčíka. Skvělý sportovec, profesionál a hlavně člověk, který mi věřil. Vytvořil mi plán a nastavil cíle. Plán, který mi pomáhal komfortně vstoupit do nekomfortní zóny, krok po kroku. Malá, konzistentní zlepšení. V technice běhu, délce kroku, tepové frekvenci, rychlosti, odběhaných kilometrech, nastoupaných metrech. A nezapomněl, že zůstat motivovaný znamená mít dostatek energie. Proto byly dny odpočinku a týdny lehčího tréninku. A, samozřejmě, znamená to mít i režim a disciplínu. Spánek, strava, pitný režim, doplňky. Dobře regenerovat, mít dostatek živin, minerálů a vitamínů.

Tomáš věděl, že mám rád turistiku. Tedy spíše výhledy a přírodu než samotnou turistiku. A proto cíle spojil právě s touto mou radostí. Od lehčího po velmi náročný.

• Devínska Kobyla,
• Stratenská Píla – Geravit – Stratenská Píla,
• Baba – Kamzík,
• Štrbské Pleso – Solisko, Furkotská dolina, Jamské pleso, Štrbské pleso.

To byly mé 4 záchytné body, abych věděl, že jsem na správné cestě, abych zůstal motivovaný.

Jak miminko rostlo v bříšku a stávalo se více a více součástí našeho života, tím blíže byl i maraton. Příprava šla podle plánu a cíle se dařilo naplňovat a užívat si je. Můj hlavní cíl – odběhnout maraton, se zdál být velmi reálný. Můj tajný sen, odběhnout ho pod 3 hodiny a 30 minut, se stával skutečností. O to více, že Matúš, můj velmi dobrý kamarád a ultramaratonec, mi právě oznámil, že jde také a bude mi držet tempo.

Au! Ostrá bolest pod kolenem. 3 týdny před maratonem, při hraní futsalu. Nebyl jsem trpělivý. Běhat? Nejde to, 6 měsíců tréninku pryč. Ne! Moje touha a odhodlání zaběhnout maraton je ale silnější. Dva týdny na stacionáři. Tam to nebolí. Držím si tepovou frekvenci, sílu v nohách, ale je to jiný pohyb.

7. říjen – Den maratonu. Stále cítím píchání pod kolenem, ale kondičně se cítím dobře. Podmínky na závodění jsou však velmi tvrdé. Krásný slunečný den je příjemný pro diváky, ale pro běžce je teplota vzduchu 20 °C velmi krutá, protože během běhu se pocitová teplota vytrvalce zvyšuje průměrně o 15 °C.

S Matúšem se prodíráme přes běžecký peloton dopředu, těsně před tempo běžce s vlaječkou 3:30. Prvních 30 km běžím ve stavu flow – nejvyšší stav motivace. Podle maďarského psychologa Mihalyiho Csikszentmihalyiho je právě tento stav nejvyšší úrovní vnitřní motivace. Flow se vyznačuje úplným ponořením se do činnosti do takové míry, že na ničem jiném nezáleží. Ústředním bodem dosažení flow je situace, ve které existuje dokonalá shoda mezi vnímanými požadavky aktivity a vnímanými schopnostmi nebo dovednostmi sportovce. Během flow se ztrácí sebeuvědomění, sportovec a aktivita se stávají jedním.

Od 29. kilometru si uvědomuji, že počasí mi dává zabrat a energie mi ubývá rychleji, než jsem očekával. Stav flow je pryč. Od tohoto momentu je to o síle mé vnitřní motivace. Poslední energetický gel si dávám o 5 km dříve, než jsem plánoval. Cítím, že pálící slunce mě vysušuje více a více a hydratační stanice jsou od sebe dál. Pocitově. Únava se stupňuje. Přicházíme do místa, kde fandí moje rodina s mou manželkou Katkou a bříškem. Tento obraz mi dodává potřebnou sílu. Připomenu si, proč to vlastně všechno dělám.

Na 35. kilometru výrazně zpomaluji. Mé tempo na kilometr jde ze 4:40 na 5:30, potom na 6:00. Matúš se mě ptá, zda to zvládnu. Říkám mu ano a on pokračuje dál v původním tempu.

38. kilometr a mě chytají první křeče v pravém lýtku. Zastavím, osvěžím si nohy, zapíjím sůl studenou vodou. Ještě 4,2 kilometru. Zvládnu to!

39. kilometr, dostávám křeč do levého lýtka. Opět zastavuji. Přicházejí první pochybnosti, ale opět si připomínám, proč to dělám. Kolem běžící pán mi dává jeho sáček soli. Maratonská solidarita.

41. kilometr a tentokrát dostávám křeče do obou nohou najednou. Vyčerpání je enormní, slunce pálí ještě více. Zastavuji. Mám chuť si sednout. Ale vím, že to by byl konec. Má motivace slábne, ale touha a představa toho, jak procházím přes cílovou pásku, kde mě čeká moje rodina, jsou silnější. V tom slyším ženský hlas, jak na mě křičí, abych si sedl a volá na záchranáře. To mě nakopne ještě víc. A malými kroky jdu dál. Nejdříve chůzí, potom klusem.

Na posledním kilometru potkávám své košické kamarády a ti s laskavým humorem a úsměvem běží vedle mě. Úsměv – tak potřebná dávka energie a endorfinů.

Cílová páska. Dokázal jsem to. Ne – dokázali jsme to! Tomáš, Matúš, má manželka Katka, miminko, má rodina, kamarádi, pán, který mi dal sůl. My jsme to dokázali. Čas 3:44:04.

Na cestě k našemu snu se může stát, že nepůjde všechno podle plánu. A dokonce se může stát, že ten sen se nám ani nepodaří dosáhnout. Například jako mně. Může se stát, že se nám postaví do cesty překážky, které by někoho jiného mohly odradit. Ale je to právě vnitřní motivace, ideálně v kombinaci s vnější motivací, které nám pomohou zvládnout zlomové body na této cestě. A pohled do zpětného zrcátka nám vykouzlí úsměv na tváři. Protože ta cesta za námi byla skvělá jízda. A i když jsme nedosáhli, co jsme chtěli, dosáhli jsme mnohem více.

Jak napsal německý psycholog Viktor Frankl ve své knize Hledání smyslu života:

„Ti, kteří mají ‚proč‘ žít, snesou téměř každé ‚jak‘.“

Jaké je vaše „proč“?