Ve sportu je běžné, že věci nejdou tak, jak bychom chtěli nebo jak jsme se na ně připravili. Rozhodla jsem se s týmem udělat workshop, kdy se nerozebíráme jen to, co chceme a jak budeme působit, ale workshop zaměřený na to, co budeme dělat, když se všechno začne kazit. Můžeme to nazvat i „damage control“. Hráči pojmenovali různé situace, které se jim v zápase dějí a nemají je rádi. Byly to například: gól do šatny, udělal jsem chybu, mám stres, nezvládám své emoce či prohráváme. Společně jsme si definovali to „správné“ řešení dané situace pro tento konkrétní tým. Hráči navzájem zjistili, kdo všechno má stejný problém a zároveň pochopili, že v tom nejsou sami. Ukázat slabost nás v životě může posílit, protože pokud o ní někdo ví, může nám v daném momentě pomoci.
Během mistrovství světa v Liberci se hokejbalová reprezentace probojovala do semifinále, kde dostali soupeře, který je ve skupině porazil. Hráči ukázali vysokou psychickou odolnost a bojovnost, kdy se nevzdávali. Semifinále prohrávali 3:1, kde dokázali vyrovnat na 3:3. Nakonec znovu prohrávali 5:3 a přesně 7 sekund před koncem zápasu se podařilo Samuelu Sakalovi vyrovnat na 5:5 a tak posunout zápas do prodloužení. V prodloužení se nepodařilo nikomu skórovat a zápas pokračoval samostatnými nájezdy. Slovensko absolutně bez pochybností vyhrálo samostatné nájezdy 3:0 a v zápase, kde od začátku prohrávalo, si vybojovalo svou vytrvalou prací a bojovností finále na Mistrovství světa do 20 let.
Ve finále se jim nepodařilo zdolat Kanadu. Kanada nás přetlačila ve všem a my jsme už nedokázali najít v sobě sílu to změnit. Často se říká, že příjemnější je vyhrát třetí místo kvůli tomu, že poslední zápas vyhrajete. A zároveň dosáhnout druhého místa na mistrovství světa (i když poslední zápas byla prohra) je obrovský úspěch naší slovenské hokejbalové reprezentace do 20 let. A toto byla naše cesta za Vicemistry světa do 20 let.
Po dvou workshopech s hráči a dvou workshopech s realizačním týmem se nám podařilo ukázat, jak vypadá tým. Byli jednotní, nevzdávali se a i přes nepříznivé situace v zápase ukázali svou psychickou odolnost. Ani jednou nesklopili hlavy, ani jednou o sobě nezačali pochybovat, ani jednou neukazovali na své spoluhráče, co udělali špatně, ale vždy se snažili najít společnou cestu. Pochopili, že tým se potřebuje, po hřišti i mimo něj, hýbat jako jeden.