Vážený trenére, prohlašujete, že vaším primárním cílem je rozvoj hráčů. Na začátku spolupráce a v období, kdy tým vyhrává zápasy, se snažíte, komunikujete, ptáte se mě na otázky, jak si vytvořit vztah s hráčem. Vaše snaha porozumět vašim hráčům je velmi sympatická, zajímáte se o hráče a snažíte se je poznat.
Ale co se najednou změní, když situace není ideální? Jedna, druhá prohra a atmosféra se změní. Vaše chování je fuč. Začnete křičet na děti, které trénujete, rozhazujete rukama, ztrácíte nervy na zápase, kopete do lahve. Nerozumíte tomu, že oni vám nerozumí.
Po zápase následuje kritika bez smysluplného zaměření. Žádný individuální rozhovor, žádná konstruktivní zpětná vazba, jen emoce. Očekáváte, že tímto nastane změna a hráčům to “dojde”. No tato změna potřebuje nastat u vás. Po prohře mi voláte a nadáváte na váš tým, jak je mu jedno, že se prohrálo, jak tam nic nefunguje, jak nemáte žádného lídra a jak se všichni opustí, když je nepříznivý stav. Chcete ode mě zázračné řešení, protože “oni” jsou chybní.
Čekáte, až já převezmu odpovědnost a řeknu vám, co máte dělat. Často se mnou nesouhlasíte, protože vám nepřikyvuji. Zapomínáte, že i když jsou vaši svěřenci sportovci, jsou to stále jen lidé – děti a mladí lidé, kteří se snaží najít své místo nejen na hřišti, ale i v životě. Vaše úloha jako trenéra není jen učit je, jak být lepšími ve sportu, ale i jak být silnějšími v životě.
